pátek 24. prosince 2010

Mýdlová opera - vánoční speciál: Uslintané vánoce


 "Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."





Je 24.12. asi kolem sedmé ráno. Velká Síň je celkem prázdná, sem tam sedí někdo u kolejního stolu a dopřává si brzkou ranní snídani. Vcelku normální ráno. Až na to, že v rohu je vyhrazen velký prostor a všichni tuší, co tam přijde. Ano, ano, vánoční stromeček. Na to, co se půlka hradu těší, George a havraspárské studentky to vítají a ten zbytek ho nenávidí. Lidé dosnídávají a rychle prchají pryč. A vědí proč. Již brzy toto poklidné tiché ráno zmizí rychleji, než se John promění v modrou berušku. Z vrchního patra se ozývá dupot a řev. Zbývajícím studentům se objevuje v očích strach, berou tousty do ruky a prchají. Lov na magíky pokračuje i dnes a připojují se už opravdu všichni.
Dveře velké síně se otřásají. Lidé uvnitř třeští své vystrašené oči na dveře a čekají, kdo se první vřítí do síně s náručí sněhových koulí. Dveře se rozlétnou a s nimi vtrhne do síně dav studentů, při čemž někteří už teď vypadají jako sněhuláci. Koule létají na všechny strany a ti, co nestihli získat zelené kartičky, se marně kryjí za prázdnými talíři od snídaně a doufají, že je nikdo netrefí. Ti více naivní tvorové zalézají pod stůl a snaží se najít východ. Však z tohoto bílého pekla není úniku. Koule sem koule tam. Není poznat, kdo je kdo. V nastalém zmatku se některým šťastlivcům podaří vyklouznout ze síně, však jejich kroky nevedou do tepla kolejní místnosti nýbrž do laboratoře. Namíchat kartičky, přemluvit trolly o prodání nějakých těch sněhových koulí a opět se vrhají zpátky do bílé bitvy, aby pomstili svá zkoulovaná ústa. V bitevní vřavě se občas ozve jásavý výkřik: „Mám ho!“ načež je tento výkřik umlčen salvou sněhových kulí. Bitva nebere konce. Každý se snaží dosáhnout svého cíle.
PLESK!
Poslední sněhová koule na malou chvilku nastolila ve Velké síni ticho a všechny zraky se upíraly na profesora Kilahima, který hůlkou přidržoval na kousíčky rozřezaný vánoční strom a jen tak tak se udržel, aby veškerá polena a větvičky nesletěly na hlavy přihlížejícím profesorům, vánočním skřítkům a koulujícím se studentům.
"Kdo to byl?!" dožadoval se profesor odpovědi, ale ta mu měla zůstat odepřena. Pan profesor Werewolf zavrčel a mávl hůlkou k volnému místu. Několik větví se ochomýtlo těsně kolem několika havraspárských studentek, které stály s Georgem a přistály na místě, kde měl být za malou chvíli postaven monumentální strom.
"Očividně nikdo, Midare," šlehl John pohledem po síni a zpražil pohledem několik zmijozelských studentů, kteří právě cpali sněhové koule Orestě za hábit.
Už i Midar složil svou stromovou nadílku na jeho snadbudoucí místo a pomocí složitého zaříkávání a ještě složitějších pohybů hůlkou začal strom pomalu ale jistě dávat dohromady.
Sněhová bitka se znovu bujaře rozmohla.
Studenti opět vytáhli koule od Oresty z hábitu, člověk by neřekl, kolik se Orestě těch koulí do hábitu vejde. A opět byl každý bílý. Každý účastník bitvy, každá modrá u George. A pak došly koule, tak se vytáhly hůlky a najednou po Síni pobíhali samé skřítky a skřítci. A hned měl John tři pod hábitem a nikdo ani nevěděl, jak je to možné. Už ze zvyku pár skřítek narvalo pár skřítek Orestě do hábitu, protože jinak by jí to bylo líto. Midar se snažil dát stromek dohromady, musel sám, protože John měl moc práce dostat skřítky zpod hábitu. Salazaružel, Midar byl tak rozrušený ze spousty malých bytostí, takže Katelyn Austerová skončila na vrchu stromku a pár nepodstatných červených, které nemají snad ani jméno, skončilo natažených a spojených kouzlem jako řetězy. Aby nešlo o barvovou diskriminaci, dal na stromek Midar pár zelených. V tu chvíli se ozval velmi rýpavý hlas za Midarem, který zrovna obdivoval své dílo.
„Něco se vám na tom stromku hýbe, pane kolego.“
„Ale to jen fouká trochu větříček,“ řekl Midar, aniž by se otočil.
„No myslím, že pro studenty Zmijozelu by tu bylo jiné využití. A hlavně moc neladí s tím stromkem,“ pokračoval v kritice dál pan ředitel.
„Myslíte, že bych s nimi měl vytírat podlahu?“ podivil se Midar a konečně se na ředitele otočil.
Ředitel jen tázavě zvedl obočí a odešel do své pracovny. Pan profesor s nechápavým výrazem opět obrátil ke stromku a pozoroval kmitající se nožičky studentů.
´Možná bych je měl sundat. ´ Pomyslel si. Ale pak ho napadlo něco jiného.
„Chtěli byste dolů co?“ zakřičel na kymácející se studenty. Nebelvírští křičeli že ano, že mají závratě a jiné podobné blbé kecy, kdežto zelení taktně mlčeli. Věděli, že prosení je dolů nedostane.
„Prosím sundejte je, pane profesore.“ Ozvalo se u nohou Midarovi. To jedna Nebelvírská studentka v podobě vánočního skřítka tahala pana profesora za hábit a prosila.
„A nesundám a nesundám,“ vysmál se jí Midar a odkopl skřítku někam do davu. Kouzlem ještě přičaroval visící studenty, aby se nekymáceli, zacpal jim pusy velkými baňkami, aby nemohli mluvit, což mělo za důsledek, že velký řetěz ze studentů vypadal jako skupinka slintajících prasat. Visící  Zmijozelští si pomysleli, ´No co alespoň máme skvělej výhled. ´Nadšení je však brzy přešlo, když jim na hlavu začaly dopadat Nebelvírské sliny.
„Nemá on učit Obranu proti černé magii?" zapištěla bezradně skřítka, která až do téhle doby tahala Midara za hábit, ale nyní už brala malinkaté nožky na ramena a snažila se, aby byla z dohledu dřív, než se i ona stane nechtěnou vánoční ozdobičkou na obřím stromku, který nově zdobil Velkou síň.
John se konečně dočkal, když se mu studentky pod hábitem proměnily ze skřítek zpět a s ruměncem ve tváři je vyhnal psát školní trest se zněním: "Kolejnímu se pod hábit neleze na 10 palců".
Rozvážným krokem došel k Midarovi a pomalu ale jistě si uhlazoval svůj nový vydří kožíšek s medvědími tlapami místo bambulí, který si nechal na zakázku dovézt až z Kruvalu od navrátivší se madam Wynne.
„Midare," začal a kriticky hleděl na vánoční stromek a pramínek slin, který ho o kousek minul.
„Nejsem si jistý, zda by proti tomuto aktu nevystoupila studentská rada a nevyjednávala pro tebe nějaké sankce."
Midar koukl na Johna a na stromek, kde sebou právě otráveně škubala ozdobička Osiris, která měla v puse purpurovou baňku a snažila se všelijak vyhnout slinám, které kolem ní kapaly.
Midar přizvučel: „Hm."
„A taky si nejsem jistý," pokračoval John, „zda by se sem na vánoční svátky nesnesly sovy od rodičů, jak to, že jejich ratolesti nejsou doma, když psali, že dojedou. Takže pro dobro nás všech..."
John se odmlčel a koukl doleva i doprava, zda jej nikdo neposlouchá. To, že se za stromkem cosi hihňalo, bral jako věc jasnou a pokračoval.
„Ty, kteří jedou na svátky dolů sundej, zbytek nech do večera vydusit," šeptl a mimoděk dodal: „Svedeme to na teambulding!"
A s přáním nádherných vánoc nechal Midara sundat jednoho zmijozelského a všechny Nebelvírské.

A tak vám přejem Šťastné a zelené.
Váš Zmijozelský vánoční ozdobný slintající řetěz.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Redakce Hadího krále vám děkuje za každý komentář. Vlastně neděkuje, to se jen tak říká... A nezapomeňte na slušnost!