čtvrtek 20. ledna 2011

Losos vypráví III.- Před branami

Po delší době další díl vyprávění.

Poté, co profesor domluvil, přiběhlo ještě dalších  osm lidí, tentokrát se stříbrným P na hrudi. Postřehla jsem jen, že jedna z nich se jmenuje Elizabeth, druhá Narcissa a třetí Bilkis. Dál, už jsem v tom řevu nic nepostřehla. V tom jsem uviděla Elizabeth, jak s kamennou tváří lezla na jednu z laviček. Když na ní vylezla zakřičela: "Ticho!" Řev okamžitě utichl a všichni začali Elizabeth sledovat. Ta obratně seskočila z lavičky, uculila se "Děkuji" řekla, a odkráčela kamsi k ostatním stříbrně opéčkovaným.

Prefekti i primusové si mezitím stoupli do řady a ve slabém slunečním světle se jim na hrudi leskly odznaky. Všichni byli oblečení v kolejních barvách a seřazení tak, že uprostřed stála primuska a kolem ní dva prefekti. Vypadalo to docela krutopřísně, až najednou z hradu přiletěla obrovská sova s dopisem. Na obálce bylo jméno:  Ginevra de Naga. Zeleně oděná slečna tedy křikvačila k místu, kam sova dosedla a rychle otvírala dopis. Až najednou se jí dopis vyškubnul z ruky a začal ječet: "PÉČKA DO HRADU, OPAKUJI, PÉČKÁÁÁ DO HRADŮŮŮŮ! HNÉÉÉD!" Všichni prvňáci si okamžitě zakrývali uši, ale prefekti a primusky si okamžitě přiacciovali koště, nasedli a mířili ke hradu.

Očividně se tam něco stalo. Na to se hulák otočil na profesora Midara Kilahima a utrhl se na něj: "A TY MIDARE MAZÉJ TAKÝÝ! Díky za vyslechnutí, Nim." Profesor se zatvářil vyděšeně a všichni prvňáci se začali hihňat. Hihňání však ustalo, když nám pan Midar řekl, že prý si máme cestu ke hradu najít sami, protože musí jít něco vyřešit. Merline, z Prasinek do hradu? A sama? Významně jsem pohlédla na Evelinu, Connie a Nicol. Měly stejně vyděšený výraz, jako já. Kdo by neměl, že.

Až se najednou se z davu vynořila záhadná dívka, kterou jsem vůbec neznala. Prej nějaká Jane Karen Langley. Začala kolem sebe mávat rukama a něco mlela a mlela. Znělo to dost odborně, takže jsme na ní všichni koukali s pozvednutým obočím. Maxmillian Addams zakoulel očima, vybraným chováním Jane odstrčil trochu stranou. Pak začal překládat to, co Jane řekla do srozumitelnějšího jazyka: "Takže to vypadá, že tady Jane Karen chtěla říct, že bude lepší, když každý půjdeme úplně sám. Žádné skupinky! Tak máme větší šanci, že se nás do hradu dostane co nejvíc."

Tuhle teorii jsem sice trochu nechápala, ale vykašlala jsem se na to, protože jsem ocenila to, že se tu našel i někdo chytrý. Tak jsme se všichni rozutekli do všech směrů a bloudili po Prasinkách. Marně jsem hledala rozcestník, který by mi ukázal kudy do Bradavic. Až přeci jen nakonec jsem ho našla. Cesta která vedla vpravo byla ta, kterou se jde do hradu. Cesta vlevo byla cesta na Příčnou ulici.

Ačkoli se mi víc zamlouvala cesta na Příčnou ulici, musela jsem zvolit tu do Bradavic. Měla jsem z toho špatný pocit, protože právě začalo pršet, a já musela jít lesem, kde byla tma, jako v pytli. "Tak a jsem v háji". Sedla jsem si na blízký pařez. Pršelo, už docela dost, takže nejen, že jsem byla celá mokrá, navíc jsem měla i konec hábitu od bláta. Úžasné, doufám, že to půjde vyprat. Jinak mi z toho asi fakt rupne v bedně. Začínala mi být zima, tak jsem se zvedla a rozhodla se jít dál. V pravé polobotce jsem ještě měla sucho, tak jsem se koukala kam šlapu. Ale to mi bylo houby platné, poněvadž tma byla čím dál tím větší a já, už si neviděla ani na ruce, natož na nohy.

Najednou se přede mnou ozvalo strašlivé: "Hůůůů" znělo to jako hejkal. Ani nevíte, jak jsem se lekla. Zalovila jsem v kabelce, která, jako jediné zavazadlo putovala se mnou. Vytáhla jsem mudlovskou baterku a rozsvítila jí. Kupodivu svítila, takže jsem usoudila, že Bradavice nejsou zas tak blízko, jak jsem si myslela (pozn. Na hradě a v jeho blízkém okolí mudlovské věci nefungují). Šla jsem dál, když jsem to podivné "Hůůů" uslyšela přímo před sebou, chtěla jsem si posvítit baterkou, ale to, už to "Hůůů" bylo nade mnou a zčistajasna mě nějaké pařáty srazily k zemi. Ach jo! Teď, už jsem špinavá celá! No, uvidím, jak dopadli ostatní.

Zvedla jsem se a šla dál. Po další půlhodině tápání mi začala baterka nebezpečně blikat, ale pořád byla tma, jako v pytli. Tak hold budu muset jít poslepu, to se snad zas tak moc nestane. Zahodila jsem baterku a letěla kupředu. Začala jsem zkoumat, zda nemám něco v kapsách, ale to jsem neměla dělat. Když jsem šáhla do levé kapsy hábitu, tak jsem vrazila do stromu. Nepochybovala jsem, že při mém štěstí bych mohla ještě místo do Bradavic trefit do Kruvalu. Ale to se merlinudík nestalo, protože po mém dalším patnácti minutovém tápání se objevilo světlo, tak ostré, že jsem si ,musela zakrýt oči.

Po chvíli, kdy mé oči zase navykly na světlo, tak jsem zamrkala a užasle koukala na velikou bránu a hrad, který se přede mnou náhle objevil. U brány bylo pár stanů, spacáků a karimatek. To mohlo znamenat jediné: Někteří z lososových se, už k hradu dostali. Když jsem se přiblížila blíž ke stanu, někdo na mě zezadu skočil a já se okamžitě skácela k zemi, protože jsem, už sama šla z posledních sil. Najednou mi někdo vesele zahlásil do ucha: "Zdarec, Kris!" Byla to Evelina. "A...a..a kde jsou ostatní?" samozřejmě jsem tím slovíčkem nemyslela jen Nicol a Connie, ale i ten početný dav prvňáků, co jsem viděla na nádraží.

"Ještě tu nejsou, a z hradu nám poslali sovou, že prý tam je nějaký problém, takže nás pustí o dva dny později." když jsem se tak na Evelinu zadívala, tak teď vypadala úplně stejně, jako já. Zablácená, špinavá a mokrá. Evelina mě vzala do stanu a ukázala na jednu z více než šedesáti postelí. "Tady budeš spát, já mám postel hned vedle" uculila se a vrazila mi do ruky čisté oblečení. "Měla by ses vykoupat, támhle v tom druhém stanu jsou sprchy, mazej tam" do rukou mi vrazila navíc ještě ručník a strkala mě do dalšího stanu.

Již vysprchovaná a čistě oblečená jsem se vrátila před bránu. Ostatní tam mezitím rozdělali oheň. Docela hezky jsme si povídali, až nás o půlnoci nahnal do postele půlnočník, který přiběhl z hradu, že prý se nemohl koukat na to, jak tu ponocujeme. Začala jsem přemítat, zda ostatní ještě příjdou a o těch nových lidech, co jsem dnes poznala. Když jsem nemohla usnout, tak jsem tiše počítala, kolik, už nás tu je: "Takže, Já, Evelina, Justin, Jane Karen, Maxmillian, Ester, Michael, Caitlin, Suirou, Hannah, Křídlatka, Scallion, Alex, Jasper, Carla, Elen, Samantha, Bree, Leroy, a ještě pár dalších, ale ty, už jsem si nebyla schopná zapamatovat.

Druhý den dorazilo asi ještě dalších deset lidí a navečer i Nicol. Stále jsem měla strach, že Connie snad ani nepříjde. Ale jo, přišla a zrovínka vrazila po půlnočníka. Vypadalo to, že nás, už víc nepříjde. Brzy ráno, když jsme ještě všichni spali, se ozvalo hlasité: "Vrrrrrzzz." Všichni jsme vyběhli za stanu. Brána se otevřela!! Všichni byli hned na nohou a rychle balili. Poté jsme se vzorně seřadili před bránou. Přišel k ní nějaký neznámý kouzelník, zřejmě školník. Ten, ale rychle odešel a přišel jiný kouzelník. Toho jsem znala! Byl to pan ředitel a vedle něj byli kolejní ředitelé jednotlivých kolejí: Betelgeuse Orionis, Nekro The Graveddiger, Letitia te Tiba a John Werewolf. 

Ředitelé kolejí se mile usmívali a pan ředitel nasadil vážnou tvář, vytáhl pergamen a začal číst: "Milí nováčci, vítám vás na Škole Čar a Kouzel v Bradavicích. Rádi bychom vás pustili dovnitř všechny, ale přihlásilo se vás strašně moc, takže dovnitř půjdou jen někteří. Všichni jsme zbledli a Scallion se začaly mírně klepat ruce. Nimrandir Elenére roztáhl pergamen a začal číst. Byl to úctyhodně dlouhý seznam jmen, takže jsem nepochybovala, že půlka těch, jejichž jména jsou na seznamu tu ani nejsou. Pan ředitel se zhluboka nadechl a začal číst,


POKRAČOVÁNÍ PŘÍSTĚ

1 komentář:

  1. Oooch, áách. Nádhera +slintá+ Dalšííí Prosííím.. :)))
    Brišůůle Mac Coileáin

    OdpovědětVymazat

Redakce Hadího krále vám děkuje za každý komentář. Vlastně neděkuje, to se jen tak říká... A nezapomeňte na slušnost!