pátek 25. února 2011

Mýdlová opera podeváté - Táhl táhli, ale nevytáhli.


"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." 






Ked důstojným krokem kráčela po hradě. V rukou nesla bedýnku s neznámým obsahem, ve které to při kařdém kroku zahrastilo.
"Šchr, šchr, šchr... šplouch..."
Ked se zastavila a nadzdvihla obočí. Udělala další krok.
"Šplouch."
Zakroutihla hlavou a zkoušela jít dál.
"Šplouch, šplouch," teprve po čtvrtém šplouchnutí si uvědomila, že jí teče do bot.
"Co to jééé?" vykřikla a upustila krabičku, které pohodlně odplavala s proudem vody, který se řinul z dívčí umývárny k jezeru.
"Heeej! To jsou moje korálky! Kdo jako udělá tu hodinu jako?" Ked vřískala na celou chodbu, ale vše se jen rozléhalo o prázdné stěny.
Většina hradu byla totiž již u jezera a vyhlížela kolejní i nekolejní věci, které s sebou voda strhla a odnesla do hlubin jezera...
Ked se připlížila ke skupince studentů, kteří stáhli nejblíž k hradu a dala se do poslouchání.
,,Asi nějakej zpětnej efekt.. Jak vyházeli půlku věcí o leteckym dnu, který se pak vrátily, tak teď jsou zas v jezeře."
,,Vždycky něco vyplave a musíš tahat.."
,,Nešahej na to, ty demente, to je moje!!"
Na kraji jezera stála skupinka různobarevných studentů a spolu s profesory šťouchali do Zmijozelského křesla, které čouhalo z jezera nejblíž břehu. Žádná kouzla nějak nepomáhali, takže si ta odvážně skupinka začla vytahovat rukávy a kalhoty a začala vytahovat gauč. Užuž ho trochu povytáhli, ale v tu chvíli byli odhozeni na břeh a z jezera se ozval temný hlas:
,,Nevydám to do špatných rukou!"
Po chvíli všem došlo, že si každej musí vytáhnout to svoje, ale to už gauč odplul a připlul těžký havraspárský stůl.
Přiběhlo k němu sedm malých prváků a hééj rup stůl byl venku.
Tím byli všichni potěšeni, že to půjde lehce.. Ale to byl omyl!
Po stolečku přišlo na řadu přišel hradní pilíř. Většina osazenstva koukala kdo se k tomu vrhne, čí to teda vlastně je. Každý koukal na toho vedle sebe ale nikdo se k tomu nějak neměl. Až madam Ked vykřikla:
„Ale pro Salazarovi rány nechte mě projít.“ Prodrala se změtí studentů a popadla pilíř a začala ho sama tahat z vody.
„To mě to jako necháte tahat samotnou?“ Mnoho zelených studentů s úšklebkem na rtech přikývlo ale aktivní Havraspárští se přihrnuli k profesorce a jakmile přispěl i svou velkou silou profesor Werewolf pilíř byl hned venku.
Pak nepatrně vyplaval obraz Salazara Zmijozela. To byl pro zelené šok. Za prvé vzít jim takovou cenost už bylo samo osobě bylo nepřístupné ještě aby ho museli tahat z jezera. Nicméně čest Zmijozelským říká hodně takže je nikdo nemusel popohánět aby se k obrazu vrhli a začali ho společnými silami tahat. Kolem obrazu se jich hned seskupily davy. Celkem tahalo obraz 10 studentů a ostatní povzbuzovali. Vždyť přece modří vytáhli stoleček hned. Chvíli tahali ale obraz ne a ne povolit. Co to má znamenat. Studenti Zmijozelu si mezi sebou vyměňovali udivené pohledy.
„Asi na Salazara potřebujeme větší sílu!“ zavelela Barbara a hned se přiřítili další a další zelení studenti a tahali obraz. Čím víc však bylo studentů tím větší obraz kladl odbor.
Madam Ked to nakonec nevydržela a se slovy: „Puste mě k tomu vy holoto neschopná!“ Strčila do studentů kteří následkem toho upustili obraz. Jediný student, který ho ještě pevně držel byl nebojácný prvňáček Hugh, kterého ovšem obraz stáhl sebou do jezera. Naštěstí uměl plavat a tak se celý zmáčeny vysvobodil z jezera sám. Nicméně obraz byl pryč. Zmijozelští za ním hleděli se smutným pohledem v očích. Pak kdosi vykřikl.
„85!“
"Cože?" studenti zmijozelu se dívali jeden na druhého ve velkém hloučku, když byli odtrkáni aktivními mrzimorskými, kteří se šli pro svou klec na myš.
"To jako tolik?"
nechápavě na sebe koukali a pak pokukovali i po přihlížejících, ze kterých se jich několik škodolibě usmívalo.
"No to snad není možné!" postěžovala si Elanis, když koukala na puchýře, které se jí stačily udělat, jak zabírala za rám obrazu, který byl nejspíš velmi velmi těžký a nasáklý vodou.
"Spíš jestli se neutopil Hugh," pronesla Tydynka starostlivě, když koukala na prváka, který vykašlával ve velkém vodu.
"Bych do toho kopl," prohlásil Henrik a vydal se směrem ke hradu, ze kterého přitékaly další a další věci. "Beztak je to na nic," mávl ještě rukou, když mizel za zatáčkou klikaté cestičky.
Několik dalších zelených a červených studentů přitakalo a vydalo se za ním.
Ked na to na všechno jen zůstala koukat s pootevřenou pusou a když se vzpamatovala, řvala na odcházející hlouček: "A až vylovíme Salazara, budete ho fénovat bez elektřiny a bez kouzel, tak!"
A podklouzl jí podpatek a zapadla do blátivé vody vedle žlutých tahajících klec, ale už tam bohužel nebyl žádný zelený, který by jí vytáhl.

1 komentář:

  1. No tak to vám pěkně děkuji :D

    Jinak krásný článek :)

    Hugh Snakers

    OdpovědětVymazat

Redakce Hadího krále vám děkuje za každý komentář. Vlastně neděkuje, to se jen tak říká... A nezapomeňte na slušnost!