Výprava, o které se nemá mluvit

Rozhodně neexistuje lepší program na pátek třináctého než výprava do hlubin Zapovězeného lesa, proto se sedm zmijozelských v tento den na jednu vydalo. Zápis slečny Barb o tom, co se událo, hovoří dost jasně, tento článek tedy bude zčásti jen fikcí o tom, co se mohlo stát, ale nestalo, protože to, k čemu opravdu došlo, bohužel (nebo naštěstí?) musí zůstat nevyřčeno.

Třináctého listopadu v osm hodin jsem poprvé prošla branou do Zapovězeného lesa a vynořila jsem se na mýtině, kde už čekali ostatní spolužáci a slečna průvodkyně. O směru, kterým se vydáme, nechala rozhodnout nás, a tak jsme se nakonec usnesli, že bychom rádi navštívili víly. Slečna lesnice sice vyjádřila jisté pochyby nad tím, zda je můžeme potkat, když není úplněk, ale splnila nám naše přání, a tak jsme vyrazili temným lesem, kde nebylo vidět skoro ani na krok, přestože jsme si svítili lucernami. 

Klopýtali jsme přes kořeny, občas někdo šlápnul na skrytý kámen. Přesto se v jednu chvíli Ontarka sehnula a s jistotou zvedla hmyzí larvu. Ačkoliv z larev obvykle vznikají ještě kukly, z téhle se něco vyklubalo. Nevíme sice s jistotou, co to mělo být, jestli to byla nová podoba stávajícího tvora nebo jen nějaký parazit, kterého jsme vyrušili při hostině, tak či onak se věc úspěšně vyhnula pokusům o konverzaci. Než zmizela, stihla ještě slečně Barb zanadávat a ukázat velmi neslušné gesto.

Po setkání s věcí jsme se zanořili do keřů, neboť to prý byla nejrychlejší cesta k našemu cíli. O několik škrábanců a poškozených kousků oblečení později jsme se dostali ven a před námi se objevil výhled na jezírko. Ozářené svitem úplňku by bylo vypadalo ještě kouzelněji, i takhle však některé účastníky výpravy něco podvědomě lákalo, aby se k němu přiblížili. Naštěstí si toho včas všiml někdo z ostatních, nikomu se tak nic nestalo, jen Saiph zapadla do bahna a poničila si boty. 

Chvíli jsme se rozhlíželi, načež se odnikud najednou objevila krásná zářivá bytost. Zalapali jsme po dechu; víly je přece jenom možné potkat i během jiných fází měsíce! Postupně se vynořilo i několik dalších, nejprve obdivovaly Blakea jakožto jediného mužského účastníka výpravy, chvíli si s námi vyměňovaly moudrosti, nakonec došlo i na tancování, na které se těšila Saiph. Víly nám také předvedly i něco ze své magie, poté zmizely. Slečna průvodkyně se zatvářila, že už bylo načase, vyrazili jsme tedy zpátky. 

Víly byly sice krásné, potmě se však nedá fotit úplně dobře.  

Znovu jsme prošli trním, protože se prý jednalo o nejkratší cestu a jiné nabízené možnosti (včetně nějakých bonbonů na přenesení do Velké síně) nezněly příliš lákavě, někdo možná rozšlápl věc, než jsme se každopádně nadáli, vynořili jsme se na mýtině. Z lesa jsme si všichni odnesli zajímavý zážitek (a někteří i Zpýťovy ponožky) a jsem zvědavá, kdy a kam se podívám někdy příště.

Pro Hadího krále

Maraike Auri Nordahl