Zmijozelské literární osvěžení – 5

Tak helejte vážení,
jsem už starší obraz, víme? A osoba na něm namalovaná už taky hodně pamatuje. Mám své tempo a požaduji klid. Nemůžete mi takhle popohánět. Já vás z tajemné komnaty slyšela až sem nad krb. Támhle ta studentka dokonce volila slova „Ať ta baba pohne...“ (Pak jsem už nerozuměla, takže ani nevím, čím mám hýbat, kdybych snad náhodou o něčem takovém chtěla i uvažovat.) Mno... vy, vy studentko. Vy, jak se snažíte tvářit, že v místnosti nejste. Vypadáte jako naprosté hádě z prváku. Takhle složité kouzlo ještě umět nemůžete, takže čelte mému laserovému pohledu. A to na vás ještě prstem ukážu.

Cože jste to říkala? Jak se to jmenujete?

Kša... co? Kšarlinda? Šmarjá, nekuňkejte, nebo budete prohlášena za žábu a moc dobře víte, že s žábama je to na hradě dost vachrlaté. Stačí chvilka nepozornosti a už je jimi ládován Angrešt. Jé, zdravím, paní profesorko...

Vaším zdlouhavým hádáním první hádanky jsem nabyla dojmu, že mezi jednotlivými články mohu jet na dovolenou. Jako mám z vás samozřejmě jakože radost, že vám to tak jde, ale příště by bylo vhodnější, abyste při snaze ze mne vymámit další hádanku volili více podlézavý přístup jako dárečky, lichotky a podobně. Rozhodně se nedohadovat, s čím mám hýbat a doporučuji, aby Kšanda už žádné návrhy v tomto směru raději neuplatňovala. Já moc dobře tuším, co říkala!

Takže hádanka...