A co je to jako ten pixel?

Zeptala jsem se touhle dobou před jedenácti lety Channah Cohen, která zaníceně mluvila o šití šatů na naše postavičky. Pixely. Šije se pixely. Protože jsem člověk umělecky založený a taky moc ráda šiju, netrvalo dlouho a ušila jsem svou první kolekci. Channah byla úžasnou postavou Zmijozelu, jistě si na ni někteří z vás pamatují, a velkou osobností na poli módy v Bradavicích. Na Příčné ulici od ní pořád ještě můžete najít některé kousky oděvů, zejména její šaty, které se objevily v prodeji i letos při závěrečné slavnosti. 

Byla to ona, která mi ukázala jak začít, některé postupy a vysvětlila mi základy stínování a skládání látky. Taky mě neskutečně fascinovalo, jak uměla střihnout rozparek a dát postavičce kus šatů do ruky. Samozřejmě jsem to hned musela zkusit napodobit. Tehdy mi to ještě moc nešlo.

Spousta lidí začínala v malování – já ne. Mým mateřským programem byl (a stále je, protože nemám nejmenší tušení, jaký z těch miliardy programů photoshop si mám pořídit) GIMP2. Nicméně aspoň v hardwarové technologii jsem pokročila. Začínala jsem jednoduchým touchpadem na notebooku a teď už mám takovou jakoby destičku a speciální tužku… grafický tablet! Já jsem velký odborník.

A tak k datu 19. 3. 2008 vyšla moje první kolekce na Šikmé ulici, což byl spolek sdružující všechny návrháře oděvů, pod vedením Lenůlie Čihůlkové. A jaká byla moje radost, když jeden z oněch kousků byl k dostání dokonce na Příčné! Byla jsem na sebe pyšná. I když možná to bylo proto, že to byl kousek pánský a v té době byl pánských kousků velký nedostatek.

Inspiraci jsem brala všude možně. Z časopisů, fantasie, obrázků, z vlastní skříně… Ony zelené šaty s tylem ve spodní části například inspirovala ilustrace závisti (a jak můžete vidět, Channah výše zpracovala stejné téma, ale obě šaty se od sebe liší). A obrázek dámy ve zlatých šatech – lakomství.

V kolekci, která přišla vzápětí, jsem se inspirovala vlastním šatníkem. Všechny tři trika jsem nosila.

Jak můžete vidět, moje umělecké ztvárnění oděvů bylo na docela nízké úrovni. Kostrbatými okraji počínaje – splašeným stínováním konče. No ono tehdy to stínování spíš nebylo, než bylo. Důležité bylo to nadšení a že jsem toho nenechala, i přes takovéto nejisté začátky. Ale myslím, že nejdůležitější bylo, že mě to bavilo a měla jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří navrhovali taky a měli prostor mi poradit. Obávám se, že v dnešních dnech už tady taková základna jako Šikmá ulice (a později Skrývanka pod magnolií) není.

A ještě jedna věc. Nesmírně ráda šaty „recykluji“. To vezmu staré šaty – jako například některé z první kolekce – a přešiju je na šaty nové. Základ zůstane, jak můžete vidět, jenom vypadají mnohem lépe. S takovými věcmi se setkáme ještě několikrát.

Oh ano, tím chci říct, že tenhle článek bude mít pokračování.

Pro Hadího krále

Wenai Lafayette