Ferdinandův brazilský vandr

Sssssafra... už mi to tu leze krkem. Všichni tu ssstále mluví o nějakém nesssmysslném koronacossssi. Navíc mají všichni na pussse ten hadr, přesss který jim je akorát šššpatně rozumět. Už mě nebaví ssstále se jen sssschovávat po chodbách našššeho krásssného hradu. Pojedu někam pryč!

A heleme sssse, letenka do Brazílie! A navíc ve sssslevě! Fuj, teď jsssem promluvil jako pravý ČECH!

Po tom, co se většina studentů a profesorů rozjela na prázdniny domů či někam do ciziny, přepadl Ferdinanda splín. Zbylé obyvatelstvo hradu si totiž buď stěžovalo na to, že nemají kde strávit léto, nebo na to, že kvůli nějaké té chřipce nemůžou jet tam a nebo tam. Rozhodl se tedy cestovat, aby si trochu odpočinul od stereotypního brouzdání po zmijozelské kolejní místnosti nebo příležitostného lekání mrzimorských studentek, když jim zkříží cestu na dívčí umývárnu. Mrknul do katalogu C. A. Partu a koupil si letenku do největší země Jižní Ameriky, do Brazílie.

Po příletu do Brazílie se hrdě vyplazil z letadla a první, co ho zaskočilo, bylo to, že se ho nikdo ani nelekl.

„Sss co to má být? To tu nikoho neznepokojuje, že se tu plazzzím?” prohlásil a následně pochopil proč. U stánku hned u letiště byl v jiném Denním věštci, než na kterého jste zvyklí, titulek o největším hadovi na světě. Rozhodl se, že když už jel takovou dálku, tak se s tím hadem musí seznámit. Vyrazil tedy k směrem k Národnímu parku Pantal Matogrossence, kde onen had prý žil. Náramně se mu tam líbilo. Park je totiž součástí památek UNESCO, takže tam najdete minimum lidí. Navíc je to močálovito-bažinatá rozlehlá plocha, která je pro jeho hadí kůži příjemně teplá a vlhká.

„Konečně nemusím vyhazovat draze vydělané galeony za bahenní lázně nebo se potají vkrádat do domečku slečny Žáby,” pomyslel si. Málem až zapomněl, proč se vlastně do bažin vydal.

Vyhříval se na jednom leknínu, který se najednou začal zvedat. Zprvu se Ferdinand skoro až bál, co se to děje, ale nakonec otevřel oči a zjistil, že had, kterého šel původně hledat, si našel jeho.

„Ahoj Ferdinande, dlouho jsssem čekala, kdy ssse na mě přijdeššš podívat!“

Ferdinand byl v šoku! Ten velký had ho zná! Po několika minutách, kdy vstřebával, že ho had oslovil jménem, se odhodlal a zeptal se: „Promiňte, ale jak je možné, že mě znáte jménem?”

Z odpovědi byl velice překvapený.

„Omlouvám se, zapomněla jsem se představit. Jmenuji se Pantala a jsem tvá babička. Kdysi dávno jsem se seznámila s mocným kouzelníkem Salazarem, který si odvezl mého hadího potomka s sebou do Evropy. Vím o tobě, protože jsem velká fanynka časopisu Hadí král, který si nechávám posílat. A ano, jsem opravdu velmi stará, proto vím, že i ty tu budeš ještě hodně dlouho.”

Ferdinand nevěřil svým hadím uším. Tak on si vyjede na výlet, a nakonec je z toho rodinné setkání! Dlouhou dobu strávil povídáním se svou babičkou, a poté na její doporučení vyrazil dál. 

Jeho další „kroky” směřovaly do města pod sochou Ježíše Krista, do Ria de Janeira! Město tance a hudby, tak by ho popsal čtyřmi slovy. Když se plazil po ulicích, kde každoročně v únoru propuká legendární brazilský karneval, který je plný kostýmů, hudby a veselí, pozoroval život okolo sebe. Brazilské ženy se i při domácích pracích, jako je věšení prádla, pohupovaly v rytmu samby, a pánové, koukající na fotbal, pokuřovali doutníky na svých teráskách. Ušima se mu prolínala španělština protnutá portugalštinou, jelikož to jsou národní jazyky, až najednou jako by se setmělo.

Rozkoukal se a zjistil, že se doplazil do ne příliš proslulé tváře Ria, a to do favelů. Chudinská čtvrť, která se rozprostírala po okrajích Ria, byla temná a plná zvláštního napětí. Ferdinanda to svým způsobem zajímalo. Konečně trocha napětí. Chatrné domy, ve kterých žije více lidí než na hradě, neustálé zprávy o zvyšující se kriminalitě... takový jiný svět, který si žije svým životem.

Ferdinanda tento styl života začal fascinovat a spřátelil se s místními obyvateli. Po pár dnech strávených mezi „spodinou” Brazílie jim pomohl vylepšit jejich žití a na oplátku za to mu uspořádali soukromý skromný karneval. Ferdinand jim poděkoval, a jelikož se mu jeho cesta pomalu krátila a blížil se odjezd domů, chtěl ještě navštívit nejproslulejší pláž, o které zpívá i Helenka Vondráčková.

 

„Tvá Copacabana horko a žár,

Copacabanou chci být.

Abys mě zas jako blázen měl rád

a se mnou tím pískem chtěl jít.”

Prozpěvoval si Ferdinand, který se plazil po čtyřkilometrové pláži. Jemný bílý písek mu zalézal pod šupinky a obrušoval jeho starou kůži. Sem tam si zaplaval v moři, a když ho příliš otravovaly místní děti, které se do něj snažily šťouchat klackem, tak na ně zlostně zasyčel a v tu chvíli měl kolem sebe prostoru, že se mohl celý natáhnout. Poslední dny dovolené se rozhodl strávit plaváním v moři a opalováním svých hadích „bůčků“.

Nakonec pár fotek do alba:

Ferdinand plavčíkem!

Ferdinandova cesta po Copakabaně

Ferdova opalovačka

Pro Hadího krále

Ferdinand a Ontaria Emori Reyes