Ferdinand (opět) v nesnázích

Seděla jsem ve zmijozelské společenské místnosti a vychutnávala si své ledové kafe, když se přede mnou zničehonic objevil s hlasitým prásknutím domácí skřítek v ošoupaném oblečení. Trochu mě vyděsil, ale nedala jsem na sobě nic znát, jen jsem v nevyslovené otázce pozvedla obočí a zadívala se na něj.

„Slečno Saiph, moc se omlouvám, že vás ruším v tak hezký čtvrteční den, ale poslal mě za vámi Ferdinand se vzkazem...“

Složila jsem hlavu do dlaní a zaúpěla. To znamenalo problém. A fakt, že se náš bazilišek s nevymáchaným jazykem obrátil na mě, napovídal problém dvojitý.

Poslala jsem skřítka zpátky do kuchyně a převzala dopis, který zřejmě naškrábal někdo úplně cizí – kdo taky jiný, když Ferdinand psát neuměl, ačkoliv se ho to kdysi snažil Zpytlehněv naučit, aby na něm mohl vydělávat jako mudlové v cirkusech. Nebyl úspěšný a když mu na to přišla kolejní ředitelka, ještě mu dala školní trest. Prohnaný Ferdinand se jí zapomněl zmínit, že měli dohodu, že si zisky rozdělí napůl. Jinak by jeho stravu týden tvořily jen zmrzlé myši.

Pochopitelně mě děsilo, co mi může chtít, ale s takřka nebelvírskou odvahou jsem dopis rozdělala a zahleděla se na řádky psané neznámým rukopisem.

„Lssstivá Sssaiph,

odpusssť, že Tě ruššším o prázdninách, ale potřebuji Tvou pomoc. Dokonce jsssem kvůli tomu opusssstil bezpečí francouzssské Provence a našššel kouzelníka, abych mu nadiktoval tento dopisss. Ššštěssstí, že je to bývalý Zmijozel... (Poznámka: Ve skutečnosti mě tak docela nehledal, chytil jsem ho zrovna, když mi na zahrádce ničil úrodu dýní. Zřejmě se Francií bez prostředků a nápadu, co dál, potloukal už pár dní.)

Jak jissstě víššš, odjel jsem sss dovolením naššší drahé kolejní ředitelky na letní dovolenou kolem sssvěta. (Poznámka: Podle všeho odjel bez dovolení. Slyšel jsem, že Kolejbába jde na odpočinek a kolej byla chvíli bez dozoru. Asi v tom čase se sbalil a odplazil.) Bohužel mi však nedošššlo, že v jiných ssstátech nefunguje Záchranný autobusss a když jsssem ssse sss platnou letenkou objevil na okraji Paříže, zavolali na mě mudlové jakéhosssi pána sss ussspávací pissstolí. Ta mi sssice nic neudělala, ale pochopil jsssem, že nejsssem vítán. A tak jsssem zůssstal trčet ve Francii a nemůžu nikam dál.

Potřebuji buďto peníze, nebo pomoc sss kouzelnickou přepravou. A nemůžu to říct primusssce, protože by mě ssseřvala na tři doby. Je drsssná. Pokladnice mi na improvizovaný dopisss psssaný jinou dívkou odpověděla, že je to pouze můj problém a kolejní konto nessslouží k mým výssstřelkům.

Ferdinand (prostřednictvím T. Z., bývalého absolventa Bradavic)

(Poznámka: Říkal jsem mu, že Ti za to má nabídnout alespoň sepsání článků z cest do Hadího krále, jinak se na něj můžeš vybodnout taky. Nechtěl o tom slyšet s tím, že psát neumí, ale diktovat to jiným redaktorům může pořád. Zkus to.)“

Nápad jistého T. Z. se mi líbil. Nechala jsem Ferdinanda pár dní čekat na odpověď, načež jsem si zařídila propustku a ve společnosti bývalé kolejní ředitelky (samotnou by mě nepustili, je mi jen 12) Francii navštívila, abych se s Ferdinandem domluvila na podmínkách. Nejprve trochu neochotně syčel, nakonec mi ale přislíbil, že se s redaktory sejde a články dají dohromady.

Na krk jsem mu přivázala měšec s pár galeony, zvoneček, který normálně nosí testrálové v lesích, protože mi zkomplikoval léto, a předala mu přenášedlo. Čekalo ho překvapení – neřekly jsme mu s madam NaSaŠí, kam se za pár momentů podívá.

Když zmizel, vychutnala jsem si ještě několik pohledů na francouzskou krajinu a pak se nechala přemístit zpátky do Bradavic. Nezbývalo než se těšit na cestopisné články... a ten první zřejmě bude o Brazílii, kterou navštívil ještě před Francií. Spokojeně jsem se ušklíbla a rozhodla se jít zaúkolovat někoho z redakce, aby náladového a rozpustilého baziliška v Rusku našel.

Pro Hadího krále
Saiph Lacaille