Můj první Hog sraz

Srazů na Hogu se již konalo tolik, že byste je na prstech obou rukou nespočítali. Na některé přiběhnou lososi, plní nadšení a elánu, jiné jsou přístupné téměř jen zasloužilým matadorům. Jak to však vypadá, když se student rozšiřujícího studia rozhodne po tolika letech poodhalit svou auru anonymity a vydá se na sraz? To si můžete přečíst v článku od Keši.

Vlastně ani nevím, proč jsem se nechala přemluvit, abych se zúčastnila srazu se spolužáky tady z Hogu, který se konal 25. 7. 2020 v pražské ZOO. Vůbec jsem nepočítala s tím, že bych se kdy nějakého srazu účastnila. (Poznámka redakce: Keša je studentkou 8. ročníku rozšiřujícího studia a je na hradě od roku 2012. Všichni Zmijozelští její jméno v kolejní místnosti zaznamenali, ale mezi mudly ji údajně nikdo neviděl.)

 

Představa, jak si můj mudlovský zaměstnavatel s gustem prohlíží fotky s mou maličkostí umístěné na internetu, mě od podobných aktivit vždy odrazovala. I když se spolužáci ve Velké síni předháněli v ujišťování, že oni bez svolení nefotí a nezveřejňují, znáte to. Stačí jeden špatný úhel, jedna chvilka nepozornosti a fotka může být na světě. A pak už stačí jen trocha smůly nebo chvilka nesoustředěnosti, a fotka se dostane k někomu, kdo ji neměl vůbec vidět.

Dny plynuly, myšlenky mi proudily hlavou, a nakonec přišla sobota. Konkrétně sobotní dopoledne. Najednou jsem seděla v metru, stála v autobuse, a za chvíli jsem kupovala vstupenku do ZOO. Prostě se to přihodilo. Možná by nebylo od věci zakoupit si vstupenku online, nebo požádat někoho z blízkého okolí, aby ji zakoupil. Fronty jsou dlouhé, naštěstí jejich dlouhost je relativní. Stojí v nich úplně všichni. Zejména ti, kteří v nich stát nemusí. Přede mnou stála čtyřčlenná rodina, každý její člen vydal tak za tři, čtyři další, a když přišli k okénku, jeden člen rodiny zakoupil lístky pro všechny. Když odešli, hned se fronta posunula o dobrých pět metrů. A já byla o pět metrů blíže nákupnímu okénku a náhodnému setkání se s ostatními.

Věděla jsem, kam ostatní půjdou na oběd, tak jsem si řekla, že je tam třeba potkám. Protože času do běžného oběda zbývalo docela dost, procházela jsem si zahradu a zjišťovala, co se od mé poslední návštěvy změnilo. A že se změnilo hodně. Noví hadi (Poznámka redakce: ♥!), mloci, krokodýli, gaviálové, želvy, nová džungle, nové opičky. Navštívila jsem spoustu pavilónů, postála u mnoha výběhů, až jsem nakonec zamířila ke slonům. Ti mají také relativně nový výběh. Rozhodně posledně, když jsem ZOO navštívila, ho takový neměli. Blízko slonů se nachází restaurace, kam měli ostatní v plánu zajít na oběd. Zamířila jsem tam tedy také, přeci jen náhodám je třeba občas jít naproti. Vstoupila jsem a pár sekund jsem se rozhlížela, než můj zrak náhodou padl na skupinku kouzelníků. Našla jsem je. Nešli přehlédnout. (Poznámka redakce: Náhody existují!)

Rychle jsme se seznámili a po obědě pokračovali v prohlídce zahrady. Povídali jsme si, sem tam si koupili něco na osvěžení, dokonce hru jsme hráli. A gorily. Nutila jsem ostatní, abychom k nim šli. Těšila jsem se na Richarda, který má vždy tak správně naštvaný výraz, že ho člověk musí mít rád. Tak přesně toho jsem neviděla. Místo něj jsme viděli krmení pekari, které mělo velký úspěch. Někteří z nás se v nich poznali. Lvi se v horkém dusnu poflakovali ve výběhu, lachtani spali a tučňáci předváděli své plavecké umění. V závěru potěšil Darwinův kráter a jeho obyvatelé – tasmánští čerti. Trochu mne zklamalo zjištění, že toto místo bylo pojmenováno po skutečném Darwinově kráteru v Tasmánii. To se mi víc líbila představa, že bylo vybráno s ironií. Na závěr jsme se pokochali pohledem na klokany a mravenečníka. Co víc si mohl člověk před rozchodem přát.

Nemohu tu teď napsat, kdo skutečně na tom srazu byl, protože si, samozřejmě, nepamatuji jména. (Poznámka redakce: Na seznamu nejsou oficiálně napsaní žádní Zmijozelští, není se tedy čemu divit.) Ale v případné rekognici bych nezaváhala. Tak vám tady alespoň ukážu jejich skupinové foto, určitě všechny poznáte.

Pro Hadího krále

Keša z Borové